Zanechat otisk, který vydrží déle než obrys chodidla vytlačený do bílého písku pod skalami v Tisé. Tvořit a rovnou vidět, co to dělá s lidmi a prostředím kolem. Počkat si, až se ke mně inspirace pomalu přikutálí jako zatoulaná skleněnka a ťukne mě do boty na večírku před Hraničářem. Ponořit hlavu jen tak z legrace pod hladinu, otevřít oči a zjistit, že Atlantida existuje. Propíchnout mrak a schovat se pod deštník z rýžové mouky. Strávit pár let života v jednom z ateliérů Fakulty umění a designu UJEP.
Patrik něco z toho zkusil. A ještě napsal a nakreslil nejkrásnější knihu pro začínající čtenáře, vyslal do vesmíru vlastního astronauta, pomohl rekonstruovat stát a mnoho dalšího, načež vylezl na žebřík a namaloval nám v kampusu hned dva unikátní murály. Kobylce, co si zrovna sedla na zeď, vysvětlil, že musí jinam, protože místo ní tam bude mikroskop. Potom sbalil žebřík, štětce, a odjel žít a pracovat zpátky do Prahy, kde mu tohle všechno nejspíš nikdo neuvěří.
I to je UJEP. V jedné z mnoha svých podob, ve snaze o to nejdůležitější. Zvednout hlavu. Nám, vám a všem kolem. Od Středohoří po Drážďany a dál.
Zvedat hlavy. Své vlastní, i těch kolem nás.
@dum_umeni @fud_ujep @patrikantczakillustration @galerie_emila_filly #duul
